Kniha o emetofobii

Nedávno vyšla kniha zabývající se tematikou emetofobie od Nicolette Heaton-Harris: Living with emetophobia: coping with the extreme fear of vomiting.
Na některých stránkách jistých internetových knihkupectví jsou ukázky z knihy. I já zde uvádím část obsahu.
Co je Emetofobie?
Když se objevil malý modrý proužek na mém těhotenském testu, nemohla jsem tomu uvěřit. Byla jsem těhotná! Na krátký moment ve mně zcela zatuhla krev. Můj nejstrašnější moment se naplnil. Ale později mi ta realita došla a trochu se to usadilo. Kdybych byla těhotná, tak by to znamenalo, že bych trpěla ranními nevolnostmi a z výzkumu jsem věděla, že to může trvat po dobu prvních tří měsíců či dokonce po celých devět!
Nemohla jsem to udělat. Neměla jsem kuráž a ani sílu. V tu dobu, kdy jsem o tom přemýšlela, jsem se už začala cítit špatně, takže jsem věděla, že musím jednat rychle.
Objednala jsem se na potrat. Když „to“ ze sebe dostanu dostatečně rychle, tak mě ranní nevolnosti nedostihnou. Neřekla jsem to Richardovi. Jak jsem taky mohla? Nevěděl nic o mé fóbii a já věděla, jak moc chce děti.
Tak jsem šla na kliniku na vlastní pěst. Byla jsem vyděšená, když jsem se ptala, jestli mohu být vzhůru, když ze mě vyškrábnou to dítě. Nechtěla jsem riskovat obecnou anestezii kvůli jejím následným efektům. Tak jsem tam ležela, poslouchala zvuky během operačního „představení“ , zírala do stropu a modlila se, aby už to bylo za mnou. Když mě vzali zpět na můj pokoj, úleva, kterou jsem pociťovala byla obrovská, soutěžila však se silným žalem, který mnou prostupoval. Zabila jsem dítě kvůli svému strachu. Jak moc špatná jsem?
Krátce nato jsem do sebe začala řezat, abych ulevila bolesti tam uvnitř. Vidět kapky krve tekoucí ná mých rukách mi velmi pomáhal, jednou jsem dokonce přiložila nůž ke svému srdci, abych to vše už ukončila, byla jsem totiž tolik zraněná tím, co jsem udělala. Nemohla jsem to ale dokončit. A víte proč? Protože kdybych to neudělala pořádně, nezapíchla se správně, a Richard mě našel, byla bych odvezena do nemocnice. Pak by mě operovali. Dali by mně anestetikum a mně by potom bylo zle. Cítila jsem se pateticky. Ani se nemůžu zabít!
Jak zpackaný to všechno je…
Zapálila jsem svíčku na počest výročí mého nenarozeného dítěte. A brečela jsem. Přišel Richard a jako naschvál se začal bavit o založení rodiny. Jak jsem mu mohla říct, že jednoho už jsem se zbavila? Nemyslela jsem si, že porozumí. Jak by mohl, když ani já nechápala, co se vlastně děje?

Takže co je vlastně emetofobie? Strach ze zvracení a nevolností a to velmi silný. Tato fobie dokáže obemknout celý život. Poškozenému ovlivňuje každý krok, který udělá a to denně. Někdo, kdo není „emet“, může říct:“Vždyť nikdo nemá rád nevolnost“. Ano, je to pravda, ale emetofob jde mnohem dál za to. Fobie neovlivňuje postiženého pouze, když se on či někdo kolem cítí špatně, ovlivňuje ho každou hodinu a každý den. Existuje zde totiž konstatní obava, úzkost, stres, že chytím vir, že uvidím někoho zvracet na veřejnosti, že mi kolega bude vyprávět o dítěti, kterému bylo celou noc špatně nebo stačí třeba i to, že se rozšířil vir. Jeden z největších zájmů a nejhorších časů emetofoba je zimní střevní chřipka, kdy mnoho emetofobů nechce vůbec opustit domov nebo brát si někoho na návštěvy v tomto období, protože to nepovažují za bezpečné. Emetofob má obvykle extrémní podváhu. Mnoho z nich bere prášky proti úzkosti. Někteří mají sebevražedné skoly. Emetofobie je jedna z pěti top fobií, avšak je stále málo známá pro svou snadno utajitelnou povahu. Postižení si myslí, že jsou sami na světě, kdo takto trpí a neuvědomují si, že existují lidé jako oni, dokud nedosáhnou třicítky nebo čtyřicítky.
Byly doby, kdy jsem probděla celé noci klepající se, panický strach mě jakoby roztrhával na kousíčky, protože jsem se cítila tak nemocná…budívala jsem se ráno po tom, co jsem krátce předtím usnula nervovým vyčerpáním. Nikdy jsem neslyšela o někom jako já. Myslela jsem, že mi něco je, ale doktoři tvrdili, že jsem od přírody úzkostlivá. Říkala jsem jim, že je v tom mnohem víc, že je to ta věc s nevolnostmi, ale neměli vůbec tušení, o čem, že to mluvím. Donutilo mě to myslet si, že pokud doktoři nevědí, co mě trápí, tak jsem jediná, kdo ví…Teď jsem na Prozacu. Můj život je v pytli. (Tina, 46)

Bohužel, Tinina situace není ojedinělá. Mnoho zdravotnických pracovníků včetně poradců, terapeutů, nikdy o emetofobii neslyšeli, a tak neznají léčbu, kterou emetofobové tolik vyhledávají. Všichni emetofobové chtějí žít normální život jako ostatní. Nechtějí se už bát, nemají v tom potěšení. Není to jako arachnofobie, kde postižený může utéct, vidí-li pavouka v místnosti. Věc, která emetofobům nahání tolik hrůzi, se nachází přímo v nich - jejich žaludek. Nemůžete od toho utéct – je to vaše součást. To je také důvod, proč se mnoho emetofobů řeže a sebepoškozuje se. Je to způsob, jak potrestat tělo za to, co jim způsobuje. Uvolňuje to tlak, který se uvnitř neustále stupňuje.
Kvůli této fobii cítí mnoho emetofobů takový tlak a strach v denním koloběhu, že nezvládají práci na celý úvazek. Být obklopen tolika lidmi, mnozí jsou nemocní nebo jejich děti mohli chytit vir ve škole, toje prostě příliš. Tajně naslouchají konverzacím, ne protože by byli vlezlí a chtěli šířit pomluvy, ale protože se snaží se uchránit. Potřebují vědět, zda lidi kolem nich nejsou nemocní. Pokud jsou, začnou panikařit, že se jim udělá zle, a potřebují pryč. Mnoho emetofobů ztratilo práci kvůli množství neschopenek pro nevolnost, proto mnoho emetofobů pracuje jen na částečný úvazek a nebo vůbec – je to tak bezpečnější.
Vztahy jsou jednou z věcí, která může být taktéž ovlivněna:
Potkal jsem úžasnou dívku, která rozsvítila můj život. Již mnoho let trpím emetofobií a myslel jsem si, že zůstanu sám po celý život, než jsem ji potkal a okouzlila mě svým úsměvem. Bylo to moc pěkné, aby to byla pravda. Nebylo to jen tak, že byla tolik veselá a plná života. Tammy ráda pila. Přestože byla veselá a bylo příjemné s ní být, bylo ji ale velmi často zle a já nemohl vydržet, jak jsem ji slyšel z pokoje zvracet celou noc. Naší třetí společnou noc strávila skoro celou v koupelně a zvracela…když vyšla vypadala jako kdyby se smrt rozproudila. Věděl jsem, že to od ní nemůžu chytit a že její nevolnost byla způsobená pitím, ale já stejně nemohl vydržet s ní být i nadále. Opustil jsem jí. Byla překvapená a nevěděla proč. (Keith, 36)

Příběhy jako tento se hojně vyskytují mezi emetofoby. Moho žen emetů, které čelily boji s ranními nevolnostmi a jsou matkami, se odstěhovaly na dobu, co jejich děti měly chřipku, z domova. S dětmi sice cítily jako ostatní rodiče, ale byli strnulé hrůzou, když byly někde poblíž. Jedna matka napsala, že se na dobu, kdy byl její syn velmi nemocný, ostěhovala dozadu na zahradu, kde se třásla strachem a obviňovala se za to, že je sobecká a zbabělá.
To je emetofobie. Je to neuvěřitelně silná fobie. Silně vás chytne a když už jste v tom, musíte zkoušet se s tím vypořádat. Ale jak? A jak se vyrovnat s reakcemi lidí, kteří si myslí, že to přeháníte?
Je mi zle ze strachu. Je mi zle z toho, že je mi zle. Chci, aby to všechno bylo konečně za mnou. Jestli mi můj doktor brzy nepomůže, vím, že udělám něco drastického. Prosím pomozte mi někdo..prosím! (Sherry, 13)

Typy emetofobie
Britská stránka pro emetofoby poskytující informace a podporu je nazvána „Gut reaction“ a sponzorována také emetofobem: Lidnou Dean.
Popisuje tam dvě kategorie:
Ti, kteří se primárně bojí, že budou sami zvracet
Ti, kteří se primárně bojí, že uvidí někoho zvracet.
Přirozeně, jako u každé nemoci, mentální či jiné, existuje mnoho stupňů od každého typu. Hádala bych se, že existuje ještě třetí typ – ti, kteří se bojí, že budou zvracet a že uvidí někoho zvracet.
Každý z těchto typů je potom rozdělen na úzkostlivé postižené a na postižené s nevolností.
Úzkostliví trpí úzkostí obvykle doprovázenou silnými panickými výpady, mírnou agorafobii a sociální fobii. Jejich úzkost vede k nevolnosti, která způsobí panické stavy, zvýší pocit nevolnosti a fyzického třesu.
Postižení s nevolností jsou ti, jejichž fyzická nemoc způsobí symptomy nevolnosti. Tato nevolnost potom znásobuje jejich fobické reakce až ke stavu silné nevolnosti, což vede k větší úzkostlivosti a další symptomům nevolnosti.

Rozpoznání emetofobie
Tak jak může běžný člověk, doktor, psycholog přijít na emetofobika? Je to těžké. Pokud se osoba nerozhodne to říci, bude vysoce nepravděpodobné, že by si toho někdo z výše zmiňovaných všiml, alespoň v klimatu dnešní doby. Přestože je emetofobie častou fobií, je o ní jen málo známo. Emeti si svou fobii chrání pro mnoho důvodů. Myslí si, že jsou jediní svého druhu a většinou tito lidé oznámili, že zjistili, že tomu tak není ve svým 30 letech či později (díky užití internetu, mladší emeti nyní zjišťují, že je jich po světě tisíce).
Postižení umí dobře chodit ve vymýšlení omluv – pokud nějaký úkol či situace může způsobit zvýšení rizika nebo je vystavit infekci, jsou rychlí ve vymyšlení cesty, jak se ze situace dostat. Je to téměř instinkt ochrany sama sebe. Pokud to vypadá jako přehánění, je třeba si být vědom, že emetofobové se bojí zvracení více než umírání. Indikátorem pro rodinu může být třeba systém vyhýbání se různým situacím. Mnoho lidí se může myslet, že toto vyhýbání se není ničím zvláštním – vyhýbání se veřejné dopravě nebo trvání na tom být řidičem auta. Často odmítají cestovat lodí a nikdy necestují či nikdy nejdezdí do destinací, kde by jim hrozilo riziko nevolnosti.
Většina emetofobů se vyhýbá nutným zdravotnickým ošetřením včetně chirurgie, anestezie a také předepsaným lékům, aniž by předem zkontrolovala potenciální vedlejší efekty. Když člen domácnosti onemocní střevní chřipkou, začnou být extrémně úzkostliví, že už je vir také mohl zasáhnout. Někteří dokonce vyhladoví během následujících několika dní do doby než jejich „inkubační doba“ pomine a oni neonemocní. Někteří emetofobové jsou špatně diagnostikováni jako anorektici a nebo osoby mající potíže s jídlem.
Emetofobové mají občas morbidní obsesi týkající se jejich strachu. Emetofob bojící se zvracení neustále sleduje ostatní, kteří by mohli zvracet. Zahrnuje to bližší pozorování lidí, že jsou zdraví. V divadlech a kinech sledují spolusedící, při cestě po komunikaci upnutě zírají na auto zajíždějící ke kraji, kde někdo otvírá dveře – pro případ, že by někomu bylo špatně. Ačkoliv se silně bojí vidět někoho zvracet, mají podivné nutkání řádně pozorovat jak se naplňuje jejich největší strach. Tato morbidní posedlost může dokonce vést k menšímu počtu emetofobů, kteří sledují pokrok skvrn od zvracení na chodníku – jak se postupně smývají.

Ačkoliv se denně bojí, že budou zvracet, emetofobové téměř nezvrací – někteří se dokoncí pyšně chlubí osobním rekordem 50 let, během kterých nezvraceli. Ačkoliv zvracení je nedobrovolné a kontrolované pouze mozkem, mnoho emetofobů zvládlo období, kdy jiní zvracejí, bez zvracení. Ti, kteří chtějí s chorobou bojovat a vzali si emetika (látky vyvolávající zvracení), přesto zvládli nezvracet. Mnoho emetofobů s nízkou váhou by velmi rádo kila nabralo.

Tak to je vše z úryvku z knížky o emetofobech. Více už tam nebylo.